Proces přeměny klasické ekonomie začal v roce 1870 a s tím také souvisela spousta změn. Došlo k významné změně ve využití analytických metod a změn v základních otázkách. Neoklasická ekonomie odvozuje hodnotu od vzácnosti a měří ji dle spotřebitelských preferencí. Na rozdíl od svých předchůdců se neoklasici zabývali přírodním prostředím a zdroji velmi okrajově. Avšak i přesto neoklasická ekonomie rozvinula spoustu konceptů a metod, které jsou v současnosti využívány při analýzách v environmentální ekonomii.
Externality
Výrazný posun nastal v oblasti analýzy externalit a tržního selhání a následně i v rozvoji teorie externalit. Externality se zde rozumí aktivity a činnosti, kterými firmy způsobují nedobrovolné náklady nebo zisky jiným subjektům bez kompenzace. Tyto externality jsou právě předmětem zkoumání v rámci environmentální ekonomie.
Problematika přírodních zdrojů stála v tomto období v pozadí. Posun ve zkoumání znamenala Paretova formulace kritéria ekonomické efektivnosti. Paretovo optimum jako kritérium společenské optimality představuje jádro ekonomické teorie blahobytu a sehrálo rovněž výraznou roli ve formování environmentální ekonomie.
Poválečný vývoj
V poválečném období došlo v neoklasické ekonomii k zásadní změně. Znova se dostaly do popředí možnosti ekonomického růstu a jeho modelování pro ekonomickou analýzu. V těchto modelech jsou již přírodní zdroje zařazovány mezi limitující faktory hospodářského rozvoje. Největší rozmach zažil tento koncept právě v 60. a 70. letech minulého století. Koncepce počítala se vstupy obnovitelných a neobnovitelných zdrojů.
Rozvoj ekonomické teorie akceleroval směrem ke zvýšené pozornosti vůči přírodním zdrojům, protože si to jednoduše vynutil rychlý ekonomický rozvoj, který nastal v období po 2. světové válce. Rychlé tempo hospodářského rozvoje zvyšovalo tlak na čerpání a spotřebu zdrojů surovin a energií. Spolu s ekonomickým rozvojem rostlo i znečištění, což bylo umocněno explozivním populačním růstem.
Odpovědí na zvyšující se znečištění je z pohledu environmentální ekonomie zdanění. Pokud tedy znečišťovatel vytváří emise, tak je vystaven zdanění. Daně měly motivovat producenty k tomu, aby vyvíjeli snahu o technologický pokrok, a zároveň se z těchto daňových výnosů bojuje s negativními vlivy, které znečištění způsobují.
Vzestup environmentální ekonomie
Na počátku 60. let si společnost začala globálně uvědomovat negativní dopady na životní prostředí z lidských ekonomických aktivit. Zvyšující se životní úroveň a konzumní způsob života ve vyspělých zemích začal silně kontrastovat s ekologickými haváriemi, populační explozí a nedostatkem potravin v chudých zemích.
Tyto skutečnosti se staly velmi častým předmětem debat mezi odbornou veřejností a to v globálním měřítku. Z toho také vyplývaly snahy řešit to jako globální problém v rámci OSN. Tyto léta tedy byly ve znamení environmentálního uvědomění a vývoje, který dovedl environmentální ekonomii (v rámci neoklasické ekonomie) k samostatné vědní disciplíně.
Během 60. let se přecházelo k systematickému řešení environmentálních problémů a začala vznikat ministerstva či agentury ochrany životního prostředí a současně docházelo i k legislativním změnám. Nicméně nejednotný a pomalý postup jednotlivých států nebyl sám o sobě vůbec efektivní. Z toho důvodu stále převládaly pesimistické předpovědi, které si žádaly lepší řešení, která přesáhnou hranice národních států. Největší zvrat přišel tedy až na přelomu 60. a 70. let, kdy se jednotlivé státy začaly domlouvat na společných postupech řešení.
Závěr
Neoklasická ekonomie sama o sobě není až tak (na první pohled) zajímavým tématem, ale je opravdu důležité jí porozumět alespoň z obecného hlediska. Neoklasická ekonomie má totiž k moderní ekonomii velmi blízko a z největší části z ní vychází. Neoklasici tedy i teď ovlivňují směřování jak ekonomik národních, tak i té globální.