V předchozím díle jsme nastínili, co vše předcházelo prasknutí akciové bubliny, která vyústila v období, které známe pod pojmem Velká hospodářská krize. Nyní si pojďme více rozebrat, co se v osudných okamžicích vlastně stalo. Jak se projevily první známky prasknutí bubliny a jak nervozita, která se změnila ve strach. A jaká byla protiopatření, kterými se bankéři snažili na poslední chvíli zamezit tragédii, která byla na dohled.
Jak bylo řečeno na konci minulého dílu, neoklasicismus byl v této době na vrcholu a věřilo se, že neviditelná ruka trhu vše vyřeší. Proto vláda tuhle mánii jen sledovala, moc nekomentovala a pokud ano, tak jen v tichosti. Elita na Wall Street samozřejmě ovlivňovala do jisté míry politiku tehdejší vládní administrativy.
Hodnotné informace se mezi většinu drobných investorů nedostávaly, takže možnosti manipulace velkými hráči byly značné. V tomto období se i používalo známé pump-&-dump schéma. Pár velkých spekulantů se sešlo a dohodlo se, že napumpují jimi vybrané akcie. Tím prudce zvýšili cenu. Malí investoři na to zareagovali zběsilým nákupem a cenu dál navyšovali a velcí investoři pomalu prodávali. Tehdy to ještě nebylo zakázané díky absenci regulace.
Pridaj sa do trading komunity a odoberaj naše signály a analýzy.
>>>Pozrieť našu ponuku<<<
První náznaky velkého problému
Na začátku roku 1929 se už mezi politiky na vysoké úrovni mluvilo velmi skepticky o tom, co se děje na Wall Street. Především tehdy nově zvolený prezident USA se v soukromí nechal slyšet, že situaci, která nastala na burzovních trzích, nevěří. Bohužel ale nikdo z nich neměl tu odvahu se tomuto šílenství nějakým způsobem politicky postavit. Přitom stačilo nařídit FEDu, aby byly zregulovány možnosti získání úvěrů, které si lidé brali na nákup svých akcií.
Už i mezi některými bankéři se našli tací, kteří byli skeptičtí a dokonce začali varovat před nebezpečím, které reálně mohlo nastat. Ale v tom šílenství, které tehdy panovalo, je nikdo neposlouchal a dočkali se akorát výsměchu. V první polovině roku 1929 se investiční bublina ještě více nafoukla, protože začalo vznikat mnoho nových firem. A tyto nové firmy taktéž nabízely svoje akcie. Bylo to samozřejmě jen na oko, neboť tyto společnosti měly hodnotu pouze na papíře.
Skeptičtější a více zběhlí investoři už se začali z trhu raději pomalu stahovat. Někteří z nich si začali totiž všímat, že akciím začínají rozumět (s nadsázkou řečeno) i lidé, kteří by se s finančním trhem nijak nedostali do styku. Bylo běžné, že i čističi bot či nosiči kufrů v hotelech, si vyměňovali dojmy z nákupu svých nových akcií na burze. Tohle je veliký signál, že je něco hodně špatně. I přesto těch skeptičtějších bylo poskrovnu. Hamižnost totiž zachvátila i ostřílené investory, kteří si nechtěli připustit, že býčí trh ze dne na den jen tak skončí.
Líbí se vám tento seriál o ekonomice? Máme zde pro vás další:
Počátky technické analýzy a moderních obchodních strategií – Dowova teorie – 1. část
A pak bublina praskla
V září roku 1929 byl akciový trh čím dál více nestabilní, ale i přesto velcí finančníci přesvědčovali vládu, že není třeba žádných zásahů. Trh se přece napraví sám. O chvíli později 23. října, kdy se poprvé ukázala nedůvěra v trh, to konečně začalo. Během jednoho dne se dramaticky snížila cena akcií automobilových společností. O den později, ten den je znám jako „Černý čtvrtek“, prudce klesla cena všech akcií. Bylo to poprvé, kdy bylo možné vidět strach a začínající paniku.
Nikdo totiž nechápal, co se stalo. Akcie totiž rostly a rostly, až jednoho dne prostě nebyl nikdo, kdo by je chtěl koupit. V té době byl aktivní na Wall Street i Winston Churchil, který zde investoval nemalé peníze. Dle jeho paměti byly před burzou davy lidí, kteří nervózně čekali na vysvětlení, co se vlastně děje. Žádná agresivita, jen davy oněmělých lidí, které nevěřícně zírají, jak se cena akcií propadá.
Jeden den po Černém čtvrtku
Během jednoho dne se důvěra v trh zlomila. Už nezáleželo na tom, zda vlastníte akcie dobrých firem. Davy se chtěly všeho co nejrychleji zbavit, aby alespoň nějakou část svých investic zachránily. Většina velkých bankéřů už pochopila, co se stalo. A začali jednat, aby důvěru v trh obnovili. Napřed spontánně, ale později už i koordinovaně. Ve velkém začali nakupovat akcie těch nejklíčovějších firem.
Byla to silná finanční injekce a na chvíli to opravdu fungovalo. Tyto finanční injekce byly i dobře zmedializované, takže o to více se dařilo udržet důvěru v trh. Následující dny probíhaly obchody akcií v klidu a zdálo se, že intervence zabraly. Věřilo se, že nejhorší bylo zažehnáno.
Pět dní po Černém čtvrtku
Nicméně 28. října se ukázala odvrácená strana mince nákupu akcií na úvěr. Cena akcií už tak strmě nerostla a makléřské společnosti se začaly obávat, že jimi vypůjčené peníze pro klienty na nákupy akcií, už neuvidí zpět. A tak začaly své klienty doslova nahánět, aby se zaručili novým přílivem kapitálu.
Nervozita makléřů byla velká, a tak začali okamžitě prodávat akcie klientů, kteří nepřispěli dalším kapitálem. Tímto byla důvěra v akciový trh nadobro pohřbena a následující den začaly masivní výprodeje. Během jednoho dne ztratil akciový průmysl přes 20 % své hodnoty. Během několika následujících dní lidé přišli prakticky o všechno.
Krach na burze ale nedolehl jen na neúspěšné investory. Prasklá bublina zasáhla naprosto každého a nedůvěra v ekonomiku byla naprosto enormní. Spousta firem musela úplně skončit nebo drasticky snižovat výrobu, protože nebyl odbyt po jejich výrobcích. Díky tomu se také nezaměstnanost rapidně zvyšovala. Stovky bank zkrachovaly a důvěra ve finanční systém byla mizivá. Trvalo celé desetiletí, než se svět dokázal dostat z krize. Ale i přesto vyústil v novou a ještě ničivější světovou válku, než byla ta předtím. V tomto období skončila éra neregulovaného kapitalismu, který byl tak prosazován neoklasickými ekonomy a začala éra nová a trvala až do 70. let – Keynesiánství.